Daňhelová Lenka

Lenka Daňhelová
Lenka Daňhelová è nata nel 1973, è poetessa, scrittrice di prosa, artista e traduttrice di italiano, francese, polacco e slovacco. Ha lavorato come giornalista, traduttrice ed editore. Attualmente è l’editrice della rivista letteraria ceca Pobocza. Ha pubblicato una novella e una raccolta di poesie è in stampa. Le sue poesie sono state pubblicate in polacco, sloveno, serbo, italiano, tedesco e inglese su riviste di poesie nazionali e internazionali. Vive a Beroun, vicino Praga.
Pozdrav ze Sudet
Poznáním, že Země je kulatá
a otáčí se kolem Slunce
se svět nezjednodušil.
Konejšení, že jednou
možná všechno pochopím
není odpověď.
Ta bezmoc a stesk po něčem,
co nevím.
A pocit,
že když projdu svět
a prozírám se do tmy,
ucítím,
jak mě to míjí…
Jsou možná chvíle, kdy se cítíš
jako před narozením.
Tma,
pravidelné ticho,
ty,
a ještě někdo.
Budeš ho potom navždy hledat.
 
Un saluto dai Sudeti
La scoperta che la Terra è rotonda
e gira attorno al sole
non ha reso il mondo più semplice.
La consolazione che un giorno
forse comprenderò ogni cosa
non è una risposta.
Impotenza e nostalgia di qualcosa
che non so.
E la sensazione
che se attraverserò il mondo intero
e imparerò a vedere nel buio
sentirò
che mi sfiora soltanto…
Vi sono forse istanti in cui ti senti
come prima di nascere.
Buio,
regolare silenzio,
tu,
e qualcun altro.
Poi lo cercherai per sempre.
 
Stará vdova
Dopisy už ti nepíšu.
Poštu jsi beztak míval
u nás na lednici.
Tak proč vodu sítem…
Jsi se mnou,
i když právě narovnávám
křivě pověšený
obraz.
Dávno nejsem pošetilá.
Nehledím k nebi,
neluštím jinotaje,
neutěšuju se.
Neposílám ti vzkazy.
A proč taky…
Židle naproti mně
u našeho vyviklaného stolu
není prázdná.
Na tvé půlce jsou pořád
hnědé skvrny
od vycintané kávy.
Una vecchia vedova
Lettere non te ne scrivo più.
La posta la tenevi comunque
a casa nostra sul frigorifero.
Allora perché parole al vento…
Sei con me
anche mentre raddrizzo
un quadro appeso
storto.
Da tempo ormai non sono una sciocca.
Non scruto il cielo,
non decifro allegorie,
non mi consolo.
Non ti mando messaggi.
Perché dovrei…
La sedia di fronte a me
al nostro tavolo sghembo
non è vuota.
Sulla tua metà ci sono ancora
macchie marroni
di caffè versato.
 
 
Happy Day
Dnes mají opilci svůj šťastný den:
Toho žebravého u Karlova mostu
nevyhnal policajt.
Krásná víla si ani dnes
po cestě z obchodu
nezlámala nohy.
A tu počůranou
nechala průvodčí
dojet až do Bystrovan.
Ještě než odejdu,
chtěla bych poznat její jméno.
Kolik má let.
A kým jsou k ní
dvě ženy, co ji doprovází.
Nejvíce ale,
nejvíce zajímá mě,
když slyším v lese,
ozvěnu vracet její vlastní skřek,
v němž nerozeznám jediného slova
(jakoby trhal něco uvnitř mě):
Proč se i přesto všechno
obě dvě ženy šťastně usmívají.
 
Happy day
Oggi è il giorno fortunato degli ubriachi:
Quello che mendica sul Ponte Carlo
il poliziotto non l’ha cacciato.
La bella fata di ritorno dal negozio
neppure oggi
si è rotta le gambe.
E la pisciona
il controllore l’ha lasciata
arrivare fino a Bystrovany.
Prima di andarmene
vorrei sapere il suo nome.
Quanti anni ha.
E che cosa sono per lei
le due donne che l’accompagnano.
Più di tutto però,
più di tutto m’interessa
quando sento nel bosco
l’eco riportare il suo grido
in cui non distinguo una sola parola
(come se lacerasse qualche cosa dentro di me):
Perché nonostante tutto
le due donne sorridono felici.
 
Podobenství staré feny
Její bolest
Její rostoucí nádor na mléčné žláze
připomíná nám vlastní smrtelnost.
Způsob jak tiše prožívá bolest
naše selhávání.
Když zlehka našlapuje v právě napadaném sněhu
a otáčí se žádostivě k městu
cítíme vlastní strach z neznámého.
Způsob jak žere vášnivě vylizuje misku
je naše lpění na životě
taky tak šílené
čímpak se liší
její bolest od tvé
snáší ji lépe
než ty pouhé
pomyšlení na ni
 
 
La parabola della vecchia cagna
Il suo dolore
Il tumore che le cresce sulla mammella
ci ricorda la nostra mortalità.
Il modo in cui prova dolore in silenzio
il nostro fallimento.
Quando calpesta leggera la neve appena caduta
e si volta bramosa verso la città
avvertiamo la nostra paura dell’ignoto.
Il modo in cui mangia con passione lecca la ciotola
è il nostro attaccamento alla vita
altrettanto folle
in che cosa si distingue
il suo dolore dal tuo
lo sopporta meglio
di quanto tu
il solo pensiero
 
Můj den je plný otázek
a jestli tedy Bůh je
a není ani ve mně
ani v tobě
ale v tom prostoru mezi námi
je tou vzdáleností
proč ho necítíme
začneme ho vnímat
když vystoupíme ze sebe
můžeme posunout hranice
svých těl?
svého vědomí?
a kde při tom všem je její Bůh
a proč dopustí její utrpení
má oči? a jsou taky psí?
a Bůh té kachny, co jsme
včera snědli se zelím
je? a kde se schovával
věděl, že pro nás znamená
další den k dobru
další den který strávíme
jalovým ptaním se po něm?
po smyslu?
 
Il mio giorno pieno di domande
e se davvero Dio c’è
e non è in me
né in te
ma in quello spazio tra di noi
è quella distanza
perché non lo sentiamo
iniziamo a percepirlo
se usciamo da noi stessi
possiamo spostare i confini
del nostro corpo?
della nostra coscienza?
e dov’è in tutto questo il suo Dio
e perché permette la sua sofferenza
ha occhi? e sono anche di cane?
e il Dio di quel pollo che
abbiamo mangiato ieri con le patate
c’è? e dove se ne stava nascosto
sapeva che per noi significa
un altro giorno a credito
un altro giorno che passiamo
alla sterile ricerca sua?
del senso?
 
Dvojí smrt
Podruhé zahlazujem stopy téměř vzápětí. O překot.
Nejde už o odvahu. Je třeba něco dělat. Nemyslet.
Když umře první pes, všichni vědí, o co jde.
Druhá smrt, to je
škola násobilky.
Výsměch
první bolesti.
 
Tak tichý svět mě svírá.
Ptačí hlas v něm
zní jako výstřel.
Lidská řeč pro něj není.
 
Doppia morte
La seconda volta cancelliamo le tracce quasi immediatamente. A precipizio.
Non si tratta più di coraggio. Bisogna fare qualcosa. Non pensare.
Quando muore il primo cane, tutti sanno di che si tratta.
La seconda morte è
una lezione di tabelline.
Uno scherno
del primo dolore.
Un mondo così muto mi opprime.
La voce degli uccelli vi risuona
come uno sparo.
La lingua umana è fuori posto.

Lascia un commento